Dítě, které v noci našlo slunce

Příští týden vychází kniha italského autora Luca di Fulvio s názvem Dítě, které v noci našlo slunce. Tentokrát nezaváhám a koupím ji, hned jak se objeví na pultech – nenaběhnu si s otálením jako u jejích dvou předchůdců, z nichž se vzápětí stali kandidáti na Moje knihy roku.

Nejprve se mi dostala do rukou jeho kniha Chlapec, který rozdával sny. Název mě přitáhl okamžitě, když jsem ji spatřila v novinkách knihkupectví, kam zavítám prakticky každý týden (a moje peněženka o tom ví své). Sáhla jsem po ní nejprve v Arkádách, po přečtení obsahu jsem ji však zase odložila s tím, že se děj odehrává na počátku století, píše se v ní o ghettech a tak nějak celkově mě nelákalo číst knihu odehrávající se v té době. Ó jak krátkozraké.

Kniha mi však z jakéhosi důvodu zůstala ležet v hlavě. Tak jsem ji vzala podruhé do ruky, tentokrát v Novém Smíchově. Ale opět jsem ji odložila, ze stejného důvodu. Prostě mě ta doba odrazovala – tak nějak příliš depresivní. Jsem myslela. Nic nemůže být dál od pravdy.

Mimochodem, stejnou anabázi jsem si prošla s jednou z následně dalších kandidátek na moji knihu roku – Zlodějkou knih od Marcuse Zusaka, které jsem se zpočátku také bránila, protože má děj za druhé světové války. Moje odmítání číst knihy z tohoto období je dost kontraproduktivní.

Chlapce, který rozdával sny, jsem koupila až napotřetí, protože jsem na ni nemohla přestat myslet kvůli tomu názvu. Zřejmě jsem nevědomky potřebovala, aby mi někdo prodal sen. Přečetla jsem ji jedním dechem za jediný den – pět set stran. Je to úžasná kniha, kde není ani slovo zbytečné. Má atmosféru Zafónova Stínu větru.

A ukázala mi, že psát knihy znamená rozdávat sny… Tahle kniha dostala nejen pět hvězdiček v mém vlastním hodnocení přečtených knih, ale dokonce s šipkou nahoru, a stala se Mojí knihou roku 2015.

Následně jsem zvažovala zakoupení jeho dalšího románu Dívka, která se dotkla nebe. Stejně jako v případě Chlapce jsem tuhle málem nekoupila, když jsem zjistila, že se odehrává v 16. století v benátském ghettu. Nerada a jen výjimečně čtu historické knihy.

Takže jsem si ji pořídila až napodruhé, když jsem si řekla, že chci znát vše, co Fulvio napíše. Přesto jsem ještě v momentu jejího otevření moc nevěřila, že mě zaujme. A rozhodně jsem nečekala, že mě nejen zaujme, ale přímo strhne.

Stejně jako v případě předchozí knihy jsem ji přečetla jedním dechem – šest set stran. Naprosto nešla odložit. Má atmosféru připomínající čtveřici mých oblíbených knih – Pod maskou smích (Loukotková), Plamen duše (Woodová), Víra a láska (Segal) a Židovka z Toleda (Feuchtweinger), které spolu v mé knihovně tvoří knižní koalici.

Odehrává se sice v historickém prostředí, prožitky jsou však prakticky současné. Je to kniha o lásce, přátelství, vytrvalosti a životním cíli. A o vůli nevzdat se přes všechna životní protivenství. Pětihvězdičkové od první stránky. Plné citu.

Nevím, kdo by jí musel protikandidovat, aby i tato nevyhrála Moji knihu roku za letošní rok. Byla jsem dokonce připravená kvůli ní porušit pravidla – bála jsem se, že předchozí Fulviovu knihu jsem už letos kandidovala – neuvědomovala jsem si, že jsem ji četla loni, a byla jsem připravená letos kandidovat autora se všemi jeho knihami, abych se vyhnula Sofiině volbě muset mezi nimi volit. Jaká to úleva, že Chlapec už vyhrál v 2015. Bude ode mě nefér, když se do jeho třetího románu záměrně začtu až v lednu 2017? 😉