Co když DNA není jen náhodně vzniklou informací o tom, jak má vzniknout život? Co když není dílem přírody, ale něčím úmyslným výtvorem? Co když je to ve skutečnosti kódový jazyk o tom, co lidstvo v průběhu dějin čeká? A pokud ano, kdo ho do nás vůbec vložil? Právě těmito otázkami se strhujícím způsobem zabývá román švédského autora Fredrika T. Olssona Konec řetězce.
Olsson bývá přirovnáván k Danu Brownovi a po přečtení Konce řetězce mohu potvrdit, že tomu tak skutečně je. Jsou tu podobnosti, ale i rozdíly. Z Brownových knih by se nejlépe dala přirovnat k Digitální pevnosti, v neposlední řadě i kvůli tomu, že se v obou luští kódy, na čemž závisí lidské životy. Srovnání s Danem Brownem se nabízí i v tom, že se o záchranu lidstva snaží starší muž a mladší žena. Na rozdíl od Browna to však mezi nimi milostně nejiskří – své jiskření mají každý někde jinde. A také tam, kde to Brownovým protagonistům vždy o chlup vyjde, když po nich někdo jde, v Olssonovi jim to vždycky o fous nevyjde, ale není to o nic méně nervy drásající.
Brown je na jedné straně jako vypravěč rychlejší, ale zároveň povrchnější, je více scénáristický, zatímco Olsson se na věci dívá více zblízka; vidíte-li dům, popíše vám ho do poslední dlaždičky, a budete mít obrázek více plastický, i když trochu na úkor rychlosti děje. Kdybyste utíkali před nepřítelem (či smrtonosným virem), zřejmě byste se nepozastavovali nad strukturou látky, kterou je potažená pohovka, ale zřejmě byste to vnímali na podvědomé úrovni, a právě to vám Olsson zprostředkuje. Na jedné straně musíte od příběhu trochu poodstoupit, abyste získali celkový obrázek o situaci. Na druhé straně je vše natolik přesně vykreslené, jako byste tam přímo byli.
Prvních pár desítek stran je i v důsledku této popisnosti prostředí trochu pomalejších. Je to jako když jedete úzkou cestičkou mezi poli a lukami a kocháte se krajinou, zatím však netušíte, kam vás příběh zaveze. Místy vám možná i trochu škytá motor, a vy musíte vyjít ven a trochu tlačit. Posléze začínáte cítit, jak se motor chytá, a že vaše vytrvalost má smysl.
Začínají se ozývat i tóny hlavního motivu příběhu, jako když v úvodních záběrech malého Anakina Skywalkera na pouštní planetě Tatoine zaslechneme první náznaky Imperiálního pochodu. Vzápětí ty náznaky opět odezní a my prožíváme téměř minutu za minutou poměrně všední den příběhu hlavního hrdiny, který je všední až na to, že ho právě unesla neznámá mocná tajemná organizace, a to poté, co přežil svůj vlastní pokus o sebevraždu. Zatím to můžeme jen tušit, ale v jeho rukou bude spočívat osud celého lidstva. Ještě ale netušíme jak, ani proč.
Vzápětí ucítíte první opravdové škubnutí, jako když se rybce zasekne v hubě rybářův háček. A najednou si uvědomíte, že vás kdosi pevně usadil na horskou dráhu a váš vozík se právě připravuje na výstup. A než se nadějete, začíná střemhlavý pád. Kolem vás se míhá smrtí zasažený Amsterdam, padající letadlo drtící všechno živé kolem sebe, hořící domy, umírající lidé, odpadávající kůže, akce.
Autor mistrně zvládá udržovat napětí tím, že ukončí kapitolu v nejnapínavějším momentu a přepne na jiné místo do jiného děje, a vy musíte chtě nechtě číst dál, protože potřebujete vědět, jak tamto předtím pokračovalo.
Popisy situací jsou přesné a strhující. Vidíte to zcela jasně – nemocnice. Postava stojící na střeše. Hořící oheň. Šlehající plameny. Padající helikoptéra. A pak ta nevíra, že autor nechal zahynout jednu z výrazných postav příběhu, jen tak, zcela R.R. Martinovsky. To by Dan Brown neudělal!
Mimochodem, ta panika, když mě během čtení začalo hrozně škrábat na zádech 😉
V každém případě je to kniha, kterou určitě doporučuji. Klidně i pod vánoční stromeček.
Knihu si připisuji na seznam vyvolených, který je momentálně plnější než krabice vánočních přání. Za chvíli budu muset psát po stole. V článku zmiňujete G. R. R. Martina. Jeho fanoušci se dělí na tři skupiny. První zemřela zoufalstvím při čekání na Vichry zimy. Druhá nevěří, že další díl spatří světlo knižního světa a spokojí se s pokračováním na stanici HBO. Třetí stojí před domem G. R. R. Martina a neustále klepe na dveře s otázkou Kdy už to bude? Do které skupiny patříte? Řadím se do druhé, moc v pokračování nevěřím, ikdyž si ho samozřejmě přeji. Zajímá mě, kam až bude ochoten zajít v likvidování důležitých postav. Má nejoblíbenější stále žije 🙂 A doufám, že vyhraje 🙂
Já po pravdě řečeno nemám Hru o trůny ráda. Přečetla jsem asi jen polovinu úplně prvního dílu a dostalo mě to hrozné násilí. Přišlo mi zbytečně grafické a obecně dost úchylné. Nemám ráda násilí v knihách, ne když je prvoplánové jako v téhle sérii. Kromě toho mi dialogy přišly prázdné, plytké a bezobsažné. Napůl jsem se nudila, napůl se mi to hnusilo. Vím, že jsem menšina, ale prostě jsem to číst přestala a nevrátila se k tomu… Doufám, že mě teď nezavrhnete jako recenzentku 😉
Souhlasím s kritikou násilí, nejste první ani poslední, koho právě násilí odradilo od čtení popř. sledování v TV. Ve spoustě případů by se dalo obejít popř. podat trošku jiným způsobem. Některé scény si mohl odpustit, i na mě byly moc sadistické, ale v žádné jiné knize jsem se nesetkal s tím, že by se postavy tak moc houpaly na gumě popularity. Do některých postav bych neřekl, že si je oblíbím a naopak. Ze špatných se stávají dobré, z dobrých špatné a z hodně špatných ještě horší. A právě silný vztah k postavám, ať negativní či pozitivní, je tím kormidlem, které mě hnalo kupředu. Kolikrát jsem si musel říkat, že se jedná jen o knihu. Mít autora zrovna po ruce… 🙂 Každopádně přiznávám, že nevím, jak bych se na knihu tvářil, kdyby se nejednalo o fantasy. Co se týče recenzí, nemusíte se bát, nezavrhnu Vás:-) Nechci pomyslet, jaká kletba by mě stihla 🙂 S těmi není radno si zahrávat 🙂 Navíc člověk souhlasí se vším jen u sebe a pouze někdy:-)