Jako každý rok na mě dnes čekal nelehký úkol – zvolit vítěze Mojí Knihy roku 2016. Díky tomu, že si už deset let zapisuji, co přečtu (psala jsem o tom tady), jsem si spočítala, že jsem v roce 2016 přečetla 118 knih. Z toho 105 poprvé a zbývající podruhé či potřetí. Nejvíce jsem přečetla zahraničních románů (41). Českých románů jsem přečetla 17. Velkou měrou jsem také četla knihy motivační (25) a startupové (13). Dvě knihy se mi pak vůbec dočíst nepodařilo.
Ze všech těchto knih jsem pak vybírala kandidáty na Moji knihu roku 2016. Dělám to tak už deset let (více zde) a věřte mi, nikdy to není snadná volba. Letos jsem dokonce byla v pokušení zavést novou kategorii – volit Knihu roku v beletrii a další Knihu roku v literatuře odborné (ať už motivační či jakékoli jiné, co není román). Pak jsem ale usoudila, že to by bylo tak trochu podvádění, a zůstávám u pouze jedné celkové kategorie.
Jak už jsem zmiňovala dříve, na kandidaturu na Knihu roku nestačí mít v mém vlastním hodnocení pět hvězdiček. Knížka, která si má zasloužit kandidátský status, musí mít ještě něco navíc – něco, co zajistí, že když ji po nějaké době znovu vezmu do ruky, budu přesně vědět, o čem je a tak, i že mi dala něco víc než jen příjemné počtení. To je jeden z důvodů, proč se nikdy nekandidují Muchamorovi Cherubové (ačkoli jsem je všechny zhltla jako malinu), nebo proč to sem nedotáhla Nesbova Nemesis, ani knížky jako Vargasovi Tři evangelisti či Doctorowův Malý bratr. To všechno jsou super knížky, k nimž se budu ráda vracet, ale na tuto cenu nedosahují.
A kdo že tedy jsou letošní kandidáti na Moji knihu roku 2016?
- Paula Hawkins: Dívka ve vlaku
- Luca Di Fulvio: Dívka, která se dotkla nebe
- Fredrik Backman: Babička pozdravuje a omlouvá se
- Radka Třeštíková: Bábovky
- Robert T. Kiyosaki: Bohatý táta, chudý táta
- Jan Markel: Prodej svoje know-how
- John Williams: Jak dělat, co vás baví, a dostat za to zaplaceno
Paula Hawkins: Dívka ve vlaku
Původně jsem ale knihu málem nekoupila. Vzala jsem ji do ruky na stojánku s novinkami v knihkupectví, ale zase jsem ji odložila s tím, že je o nějakém násilném činu, a o tom nečtu ráda. Vzápětí se mi ale o této knize v práci zmínila kolegyně Katka J., která zmínila jednak to, že je to velmi čtivé, a taky že je to příběh psaný skrz alkohol, což mě zaujalo jako metoda, která dovoluje autorovi nechávat čtenáře ve tmě díky alkoholovým „oknům“ i zkreslenému vnímání. A přečetla jsem ji jedním dechem za jediný den – a navíc kandidovala na Moji knihu roku 2016.
Luca Di Fulvio: Dívka, která se dotkla nebe
Stejně jako jeho knihu Chlapec, který rozdával sny, jsem tuhle málem nekoupila, když jsem zjistila, že se odehrává 
v 16. století v benátském ghettu. Nerada a jen výjimečně čtu historické knihy, protože ve mně vyvolávají pocit, že se je musím našprtat (studovala jsem dějiny) a tolik si u nich neužívám. Když jsem ji dočetla a kandidovala jsem ji na Moji knihu roku 2016, poznamenala jsem si k ní: „Nevím, kdo by jí musel protikandidovat, aby i tato nevyhrála Moji knihu roku za letošní rok…“ Byla jsem dokonce připravená kvůli ní porušit pravidla – bála jsem se, že druhé Fulviova kniha už je letos kandidovaná, zapomněla jsem, že jsem ji četla loni, a byla jsem připravená letos kandidovat autora se všemi jeho knihami, abych se vyhnula Sofiině volbě muset mezi nimi volit. Ulevilo se mi při zjištění, že „Chlapec“ už vyhrál loni… Více o ní se dočtete v recenzi zde.
Fredrik Backman: Babička pozdravuje a omlouvá se
Stejně jako u předchozích dvou jsem s koupí této knihy nejprve váhala. Nějak se mi zdálo, že bude smutná. A ona skutečně místy smutná je. Ale jen trochu. Jinak je to úžasný příběh a velmi citlivá knížka. Metaforami málem válcuje mistra metafory Haruki Murakamiho. Kandidovala jsem ji na Moji knihu roku 2016 nejen kvůli příběhu, ale i kvůli bohatství metafor a úžasnému jazyku vyprávění.
Radka Třeštíková: Bábovky
Radku Třeštíkovou jsem přečetla v rámci svého projektu na podporu české literatury. Vůbec jsem nečekala, že mě ten příběh tak strhne. Sledujeme vyprávění pokaždé očima jiné postavy, přičemž jednotlivé situace jsou vždy nějakým způsobem propojené prostřednictvím bábovky. Jednoduchý, ale účinný nápad. Příběhy jsou všední a zároveň dokonale čtivé. Každý se může najít v nějaké z postav. Jednoduchá, ale velmi silná kniha, první z českých, kterou jsem kdy na Moji Knihu roku kandidovala.
Robert T. Kiyosaki: Bohatý táta, chudý táta
Kniha, která mi neuvěřitelným způsobem otevřela oči ohledně peněz. Tak jako většina lidí v této zemi a moje generace obzvlášť jsem vychovaná v přesvědčení, že člověk může začít investovat, až když má hodně peněz, že nelze zbohatnout poctivou činností, že je lepší mít jistou práci, třebaže za málo peněz, než se honit za nejistým bohatstvím atd. Bohatý táta, chudý táta je kniha, kterou by měli všichni číst povinně nejpozději kolem osmnáctého roku, než se vydají do pracovního procesu. Tahle kniha by definitivně měla Moji knihu roku vyhrát!!
Jan Markel: Prodej svoje know-how
A pak přišla kniha Honzy Markela Prodej svoje know-how. (Více viz recenz
e zde). Právě kvůli ní jsem chtěla založit novou kategorii pro nebeletrii. Chvíli jsem si s tou myšlenkou pohrávala. Ale pak jsem usoudila, že je to svým způsobem podvádění. Moje kniha roku může být jen jedna. Kolikrát už bylo tak hrozně těžké vybrat jen tu jedinou! A tak Honzu kandiduju mezi všemi ostatními. Díky ní čtete tento blog, i můj druhý blog Odstartujte svoji knihu (link) zaměřený na začínající autory, díky ní povedu během pár měsíců kurz psaní… Této knize vděčím opravdu za mnohé.
John Williams: Jak dělat, co vás baví, a dostat za to zaplaceno
Kniha na podobné téma jako Prodej svoje know-how. Rozvíjí myšlenku, jak získat finanční svobodu prostřednictvím toho, co vás baví. Nabízí povzbuzení, motivaci a spoustu konkrétních nápadů, jak se vymanit z neuspokojivého života a vydat se za svými sny.
Vyhlášení výsledků
Jak mám mezi tak skvělými knihami vybrat jen tu jedinou? Letos to bude opravdu těžký boj!
Na jedné straně stojí Fulviův chlapec Mercurio s Giudittou za ruce, za nimi Benedetta a Zolfo. Na druhé straně stojí Elsa vedle worse, zleva od ní Příšera, zprava babička (která se omlouvá, že mi tu volbu dělá tak těžkou) a nad nimi se vznáší mrakoň. Navzájem se měří pohledem. Pak oba tábory pohlédnou ke mně a je jim nejvíc líto mne. Protože já musím jako Moji knihu roku vybrat jen jednoho… a to není fér ani k nim, ani ke mně. A co na to Dívka ve vlaku, která v okamžiku střízlivosti napjatě čeká, zda nevyhraje právě ona? A co postavy z Radky Třeštíkové, které se samým napětím přecpaly bábovkou? A všichni společně se tváří povýšeně vůči zbývajícím třem kandidátům z nebeletrie.
Napětí stoupá a je jasné, že rozhodnutí musí padnout. Tak tedy: Vítězem Mojí knihy roku 2016 se stává:
JAN MARKEL a jeho POZNEJ SVOJE-KNOW HOW.
Blahopřeju, Honzo! Tvoje kniha zvítězila, přestože neměla vlastní kategorii, a porazila i absolutního favorita Luca di Fulvia. A jednoznačně si to zaslouží!
Woo-hoo :). Tentokrát jsem to opravdu nečekal :))
🙂 🙂 navíc jsem si všimla, že jsem v zápalu boje dala špatně pomlčku u názvu knihy. To tím rozrušením 😉
U vyhlášení výsledků mi běhal mráz po zádech, moc pěkně napsaná pasáž 🙂
Mým vítězem je Dumasův klub od Artura Pérez-Reverteho. S kým bojoval? Řekl bych, že s nikým. Po přečtení bylo jasno 🙂