Nikki a Johny seděli na pohodlných větvích starého dubu v zadní části rozlehlé zahrady. Košatý strom stál dost daleko od domu, takže na ně dospělí neviděli, a zároveň poměrně blízko ulice na to, aby mohli pozorovat dění venku za plotem. Tady se vždycky scházeli, bylo to od nepaměti jejich soukromé útočiště.
Nikki si pohrávala s malým zrcátkem.
„Svítíš mi do očí,“ řekl Johny podrážděně.
„Já ne, to slunce,“ vysvětlila.
„Nech toho,“ zavrčel.
Záměrně se natáčela tak, aby ho ostré paprsky oslňovaly.
„Řekl jsem, dej to pryč,“ natáhl blonďáček ruku a prudkým pohybem jí vyrazil zrcátko z ruky. Vykřikla a oba se dívali za padajícím předmětem.
Sklo dopadlo na kámen a rozbilo se na tři velké kusy.
„Vidíš,“ pokrčil rameny. „Nemělas na mě svítit.“
Zavěsil se rukama na vedlejší větev, zhoupl se a doskočil rovnýma nohama do trávy. Zvedl střepy ze země a poslal k ní nahoru malé prasátko.
„Pojď dolů!“
Seskočila stejně jako on a vzala si od něj jeden střípek. Prohlédla si ho a řekla: „Jeden si vezmu já, druhý ty a třetí dáme Lucille. Kdybychom se jednou chtěli sejít, spojili bychom je a…“ Odmlčela se. Podívala se na něj prosebně: „Johny, nejezdi s nimi. Utečeme, jak jsme si to kdysi plánovali! Lucille půjde s námi! Budeme žít všichni spolu, už se nebudeme hádat, pojedeme třeba na Floridu jak jsi vždycky chtěl…“
„Nikki, to nemá cenu. Chápej, jsme ještě malí, neuživili bychom se. Až budu starší, uteču a vrátím se k tobě. Potom spolu můžeme odejít.“
„To není pravda, že jsme malí!“ vykřikla hněvivě a prudce si smetla z tváře zvlněný pramen tmavých vlasů. „Je mi už jedenáct a tobě dokonce třináct! Ty se jen vymlouváš!“
„Ne, Nikki. Myslím to vážně. A navíc – ty bys kvůli mně opustila Cassii?“
Zamyslela se, a pak řekla: „Ano, Johny. Kvůli tobě bych se na všechno vykašlala. Ale ty se místo toho vykašleš na mě a odjedeš si s novou rodinkou! A já? Co já?“ hodila po něm svým střepem a odběhla pryč.
Sebral ho a strčil do kapsy džín. „Nikki!“ volal marně. Děvčátko už zmizelo uvnitř budovy.