K současné japonské literatuře jsem se dostala víceméně náhodou. Ale jakmile jsem k ní „přičuchla“, už jsem se nepustila. Rozhodně totiž má co nabídnout. Jestli si chcete udělat představu, co ze současné japonské literatury je teď v českém překladu k dostání, nabízím následující přehled. Je samozřejmě ovlivněn mým vkusem (například nemám ráda násilí, čemuž moje hodnocení knih odpovídá), ale obsahuje odkazy na všechna díla, abyste si mohli udělat názor i sami. Výčet není zcela vyčerpávající, pouze to, co jsem zatím přečetla a můžu tedy zhodnotit.
Nejvýraznější postavou je samozřejmě Haruki Murakami, o kterém jste možná již slyšeli, neřkuli něco od něj i četli. V češtině již od něj vyšla desítka knih. Nepleťte si ho však s jeho méně slavným jmenovcem, Rjú Murakamim.
Harukiho knihy (alespoň ty staršího data) jsou označovány za magický realismus – přestože se knihy odehrávají v současném Japonsku, často hraničí až se sci-fi, mnohdy se v nich maže hranice mezi realitou a snem. Rjú naopak píše z drsného prostředí japonského podsvětí, zločinu, prostituce a násilí. Pokaždé znovu si říkám, že už od Rjúa nebudu chtít číst nic dalšího, a pokaždé to poruším, protože mám ráda současnou japonskou prózu.
Od Haruki Murakamiho jsem zatím četla: Kronika ptáčka na klíček, Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování, 1Q84, Po otřesech, Muži, kteří nemají ženy, Afterdark, Kafka na pobřeží, Norské dřevo, Konec světa and Hard-Boiled Wonderland
Kafka na pobřeží (∗∗∗∗∗↑)
Moderní verze příběhu o Oidipovi. Patnáctiletý Kafka Tamura uteče z domu a rozhodne se najít matku a sestru.
Zcela výjimečně se stane, že ode mě kniha dostane víc než pět hvězdiček (které jsou samy o sobě nejvyšším ohodnocením). Kafka na pobřeží to však dokázal. Je to typický příklad jeho magického realismu, knihy odehrávající se v současném světě, kde se sen prolíná se skutečností. Je to rovněž kandidát na Moji knihu roku 2007.
Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování (∗∗∗∗∗)
Cukuru Tazaki byl na střední škole jedním z pěti členů party, která ho ze dne na den vyloučila ze svého středu, aniž mu někdo z jeho kamarádů řekl proč. Tazaki utrpěl ztrátou přátel duševní otřes a zabýval se dokonce i myšlenkou na sebevraždu. Dlouhých 35 let poté přiměje přítelkyně Sára Tazakiho, aby vyhledal své bývalé kamarády a získal odpověď na otázku: PROČ?
Pět hvězdiček bez ztráty květinky. Kniha nápaditá, plná myšlenek i metafor. Jeho knihy jsou jako klasická hudba přenesená do slov a vět na papír. Kniha mě zaujala natolik, že jsem ji kandidovala na Moji knihu roku 2015, což je u mě nejvyšší doporučení.
Muži, kteří nemají ženy (∗∗∗∗∗)
O vztazích, poznamenaných nedorozuměním, nevěrou, či proradností. Sedm povídek sbírky spojuje téma osamění mužů, kteří za různých okolností ztratili ženu, nebo o ni nenávratně přicházejí.
Opět jednoznačně pět hvězdiček, tedy nejvyšší hodnocení. Kniha se čte výborně, je nápaditá a obsahuje zajímavé myšlenky i metafory. Kniha je složená z nesouvisejících příběhů. Přesto mi formát kupodivu vyhovoval, ačkoli jinak příznivec povídek nejsem. Ale každý příběh vyšel na jeden den a nic mě na tom nerušilo.
Sputnik, má láska (∗∗∗∗↑)
Dílo má tři hlavní postavy: 24letý učitel z Tokia označovaný jako K. a zároveň vypravěč; jeho přítelkyně Fialka, která chce být spisovatelkou a zbožňuje Jacka Kerouacka; Mjú, femme-fatale a společensky poměrně vysoce postavená žena se záhadnou minulostí. Ve 22 letech se Fialka poprvé zamilovala. Do Mjú. A pak její stopa končí na jednom řeckém ostrově…
Jeden z jeho nejlepších románů – aspoň pro mě.
Afterdark (∗∗∗∗↑)
Devatenáctiletá Mari, která umí čínsky, je kontaktována manažerkou hodinového hotelu, aby jí pomohla vyřešit případ brutálně zbité čínské prostitutky. A její sestra se vlivem tajemných sil ocitla v jakémsi nejasném a nebezpečném snu, v ohraničeném anonymním prostoru. V průběhu noci, ještě než přichází ráno, se věci dávají do pohybu.
Jedna z prvních knih, které jsem od něho četla. Téměř nejvyšší hodnocení, jen místy malinko pomalejší děj.
1Q84 (∗∗∗∗)
Aomame a Tengo jsou někdejší spolužáci. Ona je skvělá fyzioterapeutka, která svých 
znalostí občas využije k tomu, aby odeslala na jiný svět muže, na které je běžná spravedlnost krátká. On je talentovaný, ale neprůbojný matematik se spisovatelským talentem. Jednoho dne zjistí, že svět, jak ho známe, jednou provždy skončil. A navíc si toho nikdo nevšiml.
Opět spousta myšlenek i metafor. Kniha opět v duchu jeho magického realismu. Je velmi čtivá, obzvlášť jeho jazyk a práce s metaforami jsou úžasné. Jen se mi nelíbilo, že příběh končí do ztracena – v té době jsem nevěděla, že bude ještě třetí díl (kniha obsahuje díly 1 a 2). Proto se dostala jen čtyři hvězdičky, přestože jsem zpočátku myslela, že z ní bude kandidát na moji Knihu roku.
Po otřesech (∗∗∗∗↓)
Roku 1995 postihla Japonsko dvojí katastrofa: v lednu zemětřesení v Kóbe a o dva měsíce později sarinový útok v tokijském metru. Povídky tohoto souboru se odehrávají právě v čase mezi těmito událostmi. Setkáme se s mladou dívkou, která se zakoukala do staršího muže, máme tu bohatou podnikatelku cestující po Thajsku, kde je konfrontována s láskou i smrtí, čteme o obřím Žabákovi, který se pokouší zachránit město.
Na rozdíl od jeho obvyklých knih tato neobsahuje metafory a myšlenek o něco méně. Jsou to povídky, což není obvykle můj oblíbený žánr, ale Murakami dokáže psát tak přirozeně, že mě baví i jeho povídky.
Konec světa and Hard-Boiled Wonderland (∗∗∗↑)
Román se odehrává ve dvou paralelních světech: v současném nočním Tokiu a v jakémsi světě představ, kde neplatí minulost ani budoucnost. Hrdina, specialista na kódování počítačových dat, přijme na první pohled normální zakázku a vzápětí se stane klíčovým prvkem v podivné hře. Netuší, že se už dávno ocitl na okraji propasti a že ta propast je mnohem hlubší, než by čekal.
Líbí se mi zejména bohatý jazyk a spousta myšlenek, a obzvlášť skvělé metafory. Kniha vyvolává dojem, jako kdyby Neuromancera místo Gibsona napsal Franz Kafka.
Norské dřevo (∗∗∗↑)
Hlavní hrdina Tóru Watanabe prožívá první roky na vysoké škole, bydlení na koleji, lásku k Naoko – sebevraždami přátel poznamenané dívce, intenzivní přátelství s živočišnou spolužačkou Midori, noční tahy Tokiem s cynickým a světáckým kamarádem Nagasawou a také smrt.
Zřejmě jeho nejznámější kniha. Ode mě má však „jen“ tři hvězdičky s šipkou nahoru. Kniha se mi líbila, ale byla tak nějak příliš lyrická. Kdyby tato kniha byla hudba, byla by to Beethovenova Pastorální symfonie. (Přirovnání k hudbě často používá sám Murakami, což se mi velmi líbí a občas si to vypůjčím 🙂 )
Kronika ptáčka na klíček (∗∗∗)
Tóru Okada žije s manželkou Kumiko na tokijském předměstí. Nedávno dal v docela dobrém zaměstnání výpověď – potřebuje si ujasnit, kudy se chce v životě vlastně ubírat. Jeho život náhle naruší telefonát neznámé ženy… Detektivní příběh na hranicích mezi realitou, sny a vzpomínkami. Román 
o lásce a osamělosti, plný melancholie, ale i jemného humoru…
První polovina knihy se čte sama a byla by v mém hodnocení na pět hvězdiček, v neposlední řadě kvůli metaforám, na které je Murakami mistr. Avšak zhruba od půlky – od chvíle, kdy se děj přenáší do Mandžuska za války, začíná být kniha nudná a zdlouhavá. Kromě toho má spoustu hnusných scén – několik stránek jsem nejprve přeškrtala, a pak i vytrhla, nesnesla jsem je mít v knihovně a znovu na ně narazit. Od půlky je kniha tak na jednu hvězdičku s šipkou dolů. Takže jsem jí dala průměrné hodnocení, i když stačí přečíst tak tři sta stran a pak otočit na poslední kapitolu a bylo by to lepší.
Od Rjú Murakamiho jsem zatím četla: Čáry, Piercing, V polévce miso, Nekonečná, téměř průzračná modř
Čáry (∗∗∗↑)
Děj románu čáry se odehrává v současném nočním Tokiu a nepostrádá sžíravou kritiku dnešní japonské konzumní společnosti, scény plné brutálního násilí a sexu, ale také úvahy o lidské osamělosti, lásce a přátelství.
Kniha psané splavně a snadno se do ní začítá. Je však plná násilí a surovosti, což nemám ráda. Je však originální svým pojetím – epizodní příběhy jednotlivých postav navazují jeden na druhý jako papírový řetěz na vánočním stromku, nevrací se k předchozím, ale vede nás stále dál.
Piercing (∗∗∗)
Hrdina se rozhodne zavraždit v hotelovém pokoji prostitutku, aby se zbavil nutkání ubodat svou čtyřměsíční dceru. Netuší však, že zvolená oběť trpí depresemi a hodlá spáchat sebevraždu. Mezi oběma schizofreniky začíná bizarní hra na kočku a na myš, aniž je zřejmé, kdo je vlastně kočka a kdo myš.
Průměrné hodnocení. Motivem je přehnané a hnusné násilí – jako je u Rjúa zvykem – a proto se mi kniha moc nelíbila, ačkoli uznávám, že je dobře napsaná.
V polévce miso (∗∗)
Hlavním hrdinou románu je mladík Kendži, který si na vysněnou cestu do Spojených států vydělává prováděním zahraničních, převážně amerických zákazníků nočním Tokiem. Americký turista Frank si jej na několik dnů najme pro putování po těch nejpokleslejších podnicích. Postmoderní balení thrilleru plného krutého násilí a sexu, spojený s příběhem o samotě, lásce a přátelství.
Psané čtivě (psát on definitivně umí), ale ne můj šálek čaje.
Nekonečná, téměř průzračná modř (∗↑)
Popisuje život mládeže v japonském městečku ovlivněném přilehlou americkou základnou. V knize jsou sex, drogy a rokenrol po japonsku. Samotný příběh je ponurý, nihilistický, obsahuje řadu násilných scén, popis předávkování drogami i sebevraždy a vyjadřuje celkovou deziluzi mladé generace.
Pro mě zatím jeho nejslabší román. Jednoznačně jsem si na této knize ověřila, že mi tenhle Murakami na rozdíl od oblíbeného Harukiho, prostě nesedí.
Jasutaka Cucui podle mého názoru patří mezi méně známé současné japonské autory. Tím myslím méně známé mezi českými čtenáři. Já jsem od něj zatím četla dvě knihy: knihu Peklo a román Paprika.
Paprika (∗∗∗∗)
Magický příběh se soustředí na naprosto převratný přístroj, který vědcům umožňuje vstupovat do lidských snů a ovlivňovat je – předcházejí tak psychickým poruchám, nemocem, a postup využívají psychoterapeuticky. Jeho vynálezcem je věhlasná specialistka Acuko Čiba, jejíž alter ego neurčitého věku zvané Paprika vstupuje na scénu snového příběhu, aby tam působila správným způsobem…
Příběh je nápaditý, obtížně se ale do něj začítalo. Zhruba od půlky je však děj strhující. Nicméně konec pak zas zmatený a nejasný. Nápad na příběh skvělý, provedení slabší. Ale jedna z nejnápaditějších knih jaké v poslední době četla. Nádech magického realismu v duchu Haruki Murakamiho.
Peklo (∗∗∗)
Poslední, na co si sedmapadesátiletý Takeši pamatuje, že tuhle nehodu vážně nezavinil on. Když se probral, seděl v baru, najednou už nebyl mrzák na jednu nohu, mohl chodit bez námahy a bez kulhání. Je to příjemné místo, jsou tu lidé, které zná, třeba Izumi, kolega z práce, který před pěti lety… Před pěti lety? Před pěti lety zahynul při leteckém neštěstí.
Zvláštní kniha. Průměrné hodnocení, ale jsem ráda, že jsem ji četla.
Autor Keigo Higašino mi byl podle jména neznámý, zaujal mě však obsah jeho knihy – a nezklamal.
Oddanost podezřelého X (∗∗∗∗∗)
Román Oddanost podezřelého X vypráví příběh Jasuko, která v sebeobraně zavraždila svého bývalého manžela. Všechny stopy se jí snaží pomoci zahladit soused Tecuja Išigami, geniální fyzik a matematik, jenž je do ní bezmezně zamilován. K vyšetřování zločinu je však přizván profesor Manabu Jukawa, Išigamiho přítel ze studií. Jukawa, známý též pod přezdívkou Galileo, postupně odkrývá pravdu, a to navzdory přerušenému vyšetřování ze strany policie.
Koupila jsem knížku proto, že tam má jednu z hlavních rolí fyzik. Ale nic moc jsem od ní nečekala. A vtáhla mě do děje okamžitě. Na první zátah, co mělo být „jen pár stránek před spaním“, jsem přečetla asi osmdesát stran. A četlo se to výborně až do konce. A konec je navíc srdceryvný. Vehnal mi slzy do očí. Knížku jsem si kandidovala na Moji knihu roku 2014.
Stejně jako Higašino, Kóbó Abe mi byl neznámý, opět jsem se tedy řídila obsahem knihy na obalu – a opět nezklamala.
Tvář toho druhého (∗∗∗∗)
Psychologický román s prvky sci-fi je příběhem vědce, jemuž výbuch v laboratoři znetvořil tvář. Přes úsilí lékařů zůstává zohyzděn, takže se mezi lidmi pohybuje jen s obvazem. Neschopen kontaktu s okolím, stává se anonymní, záhadnou bytostí bez tváře. Chce tomu čelit, a proto si vyrobí dokonalou masku, která mu má umožnit návrat mezi lidi.
Kniha má velmi zajímavý děj, zamýšlející se nad tím, nakolik nás naši blízcí skutečně znají – a nakolik známe my sami sebe.
Kniha autorky jménem Nacuo Kirino byla velmi propagovaná v novinkách, proto jsem ji zakoupila. Hodnotím ji však průměrně.
Zrůda (∗∗∗)
Juriko a Kazue – dvě dívky, které si na střední škole začaly vydělávat prostitucí – byly v průběhu jednoho roku zavražděny stejně brutálním způsobem. Jejich tragický osud líčí a komentuje Juričina o rok starší sestra: rekonstruuje své a Juričino dětství a dospívání, vzpomíná na seznámení se s Kazue a prozkoumává i Juričiny nalezené osobní deníky. Postupně začíná odkrývat souvislosti.
Je to knížka s ošklivým příběhem. Nelíbila se mi, ale co se týče stylu, není napsaná špatně.
Kniha autorky Kaneharo Hitomi Autofikce byla velkým zklamáním.
Autofikce (∗)
Násilí, náhodný sex, drogy, deziluze… Hrdinkou zčásti autobiografického románu je mladičká spisovatelka Rin, kterou její nakladatelství požádá, aby napsala knihu sama o sobě.
Koupila jsem si to, protože mám ráda současnou japonskou literaturu. Kniha je však hrozná, nudně psaná, naprosto plochá, nezajímavá, celková hodnota knihy podle mého názoru nula.
Napište komentář