Mistr metafor Murakami – Sputnik, má láska

Někdo sbírá známky, jiný motýly, já sbírám metafory. Kdykoli čtu nějakou knihu, poznamenávám si čísla stránek, na kterých jsou zajímavé myšlenky a především metafory. Jedním z naprostých mistrů metafor je Haruki Murakami, o jehož tvorbě jsem šířeji psala v příspěvku Současná japonská literatura aneb Není Murakami jako Murakami. Zde nabízím k nahlédnutí mé výpisky z jeho knihy Sputnik, má láska, abyste mohli vychutnat na vlastní oči, jakým je skutečným mistrem pera. Doufám, že z jeho četby budete mít stejný požitek jako já.

Metafory

• Ať už je v lidském životě možností volby, kolik kdo chce, pro ni tu zbyla jen jediná cesta: sepisovat romány. Rozhodnutí bylo pevné jak tisíciletá skála a nepřipouštělo žádné kompromisy. Mezi Fialku a její literární přesvědčení by nikdo nevtěsnal ani vlas.
• Osobně mám dojem, že měl tehdy své maličké dcerce spíš vyprávět něco, co by jí hluboce utkvělo v paměti. Říct jí slova, která ji zasytí, od kterých se bude moci ohřát jako od zdroje tepla.
• Hluboké ticho a klid. V hlavě je jasněji než na zimním nebi.
• Na psaní nebyla ještě úplně zvyklá a styl občas připomínal jakýsi patchwork, který společně pod jednou střechou ušilo několik tvrdohlavých dam, z nichž každá má docela jiný vkus a jiné problémy a téměř se nebaví s těmi ostatními.
• Na rtech mu pohrával úsměv tak srdečný, že by pohnul i čerstvě umrzlým ledovcem.
• Fialka ji jasně slyšela polknout. Znělo to, jako když někdo tiše odhrne záclonu ze sametu, aby klidným, ranním denním světlem probudil nějakou význačnou osobnost…. Srdce se jí v hrudi rozbouchalo hlasitě jako kopyta splašeného koně, který se žene tryskem přes dřevěný most.
• Ručičky byly veliké a navíc i určitě opatřené světélkující barvou, vůbec jsem ale nemohl poznat, kolik je hodin. Obraz promítnutý na sítnici se mi ne a ne spojit s částí mozku, která by jej registrovala a analyzovala. Jako když nějaká babička nemůže navléknout nit.
• Hele, nenechala bys mě už spát? Jsem fakt úplně groggy, víš? Už jen držet tohle sluchátko je pro mě jak podpírat řítící se kamennou zeď.
• Fialka uchopila sklenici, pozorně po Mjúině vzoru upila vína, nakonec polkla. V ústech jí na okamžik setrval příjemný buket, po pár vteřinách ale i ten zmizel beze stopy, dočista jako když vyschne ranní rosa na letních listech.
• Ty umíš bejt někdy tak hrozně milej. Jako Vánoce a letní prázdniny a zrovna narozený štěňata dohromady.
• Mám při tom takový divný pocit, jako bych to ani nebyla já. …jako by mě něčí ruce rozebraly na kusy a pak zase ve velkém spěchu složily zpátky, zatímco já samotná tvrdě spala.
• Měl jsem strašný hlad. Břicho jsem měl prázdné, až jsem měl skoro strach, že skrz mě za chvíli začne být vidět na druhou stranu.
• Když jsme vyšli ven, halila všechno kolem zářivá podvečerní tma, jako by tam někdo rozpustil barvivo. Modrá tak, že jsem měl dojem, že stačí, když se nadechnu, a samotnému mi zmodrá hruď.
• Byl to pohled tak nádherný, že se mi skoro zachtělo ho celý tak, jak je, vystřihnout a přišpendlit do paměti jako plakát.
• Přesto jsem ale, úplně jako bych znovu sestavoval šiky rozprášeného vojska, sebral – bez trubek a bubnů – veškeré soustředění, které ve mně ještě zbylo. Zburcoval jsem vědomí a přemýšlel jsem.
• Jako když tiše obracíme stránky v knize, vybavuju si jeden po druhém jednotlivé výjevy.
• Úplně jako prázdná skořápka – to byl můj první dojem z ní. Mjú mi připomínala pokoj, ze kterého do posledního odešli všichni lidé…. Hlavním smyslem toho, co zbylo, nebylo trvání, ale absence.

Ostatní myšlenky, které mě oslovily

• S výjimkou své vlastní osoby jsem ještě nikdy neviděl člověka, který by četl knihy v takové hloubce a šíři a s takovým nadšením, a ona sama na tom byla zrovna tak.
• Jak praví i jedno přísloví, roste správně to, co roste pomalu.
• Mám Mjú moc ráda. Samozřejmě, že tu Mjú, která zůstala tady. Ale skoro úplně stejně miluju i tu Mjú, co musí být někde tam na druhé straně. Hrozně silně to cítím. Sotva na to pomyslím, cítím v sobě praskot, jako bych se měla sama rozdělit vedví. Mjúino rozštěpení jako by se promítlo i do mě, jako by padalo i na mě samotnou. Hrozně naléhavě a bez možnosti volby. A taky si nejsem jistá jednou věcí. Co kdyby to tady, kde Mjú zrovna teď je, náhodou vůbec nebyl svět její původní podoby (čili co kdyby tady bylo vlastně tam), co jsem pak vlastně zač já, která existuju současně s ním a jsem s ním neoddělitelně spjatá?
• I maličkost, kterou jsi svedl vymyslet sám, je důležitější, než velká věc, kterou vymyslel někdo jiný.
• „Řekl bych na to, že je pozornost důležitá,“ odpověděl jsem. „Že nemá mít člověk hned zkraje ve všem jasno, ale spíš pěkně pokorně našpicovat uši, mít srdce i hlavu otevřený a dávat pozor, co se kolem něj děje.“
• „Nejdřív ze všeho se musíš uklidnit. Třeba tak, že si v duchu počítáš.“… „Nebo si třeba můžeš představovat okurku v ledničce za letního odpoledne. To je samozřejmě jenom příklad.“
• Ono je to tak se vším – nakonec ti vždycky nejlíp poslouží to, k čemu ses dopracovala vlastním úsilím a za vlastní peníze. Žádné instantní vědomosti vyčtené z knih.
• „V každým vysvětlení, nebo teorii, co ti navenek všecko dokonale a hladce vysvětí, se někde skrývá zádrhel. Tolik už jsem se naučil. Jak někdo řekl: Věci se dají vysvětlit jednou jedinou knížku, je lepší nevysvětlovat vůbec. Tím chci říct, že by ses neměla za každou cenu moc unáhlovat v závěrech, víš?“
• Viděl jsem ale bohužel už hezkou řádku lidí, co o sobě vykládali, kdovíjak nejsou citliví a zranitelní, jak sami naprosto bezdůvodně ubližují druhým. Viděl jsem ty takzvaně férové a otevřené mávat kolem sebe podlými argumenty, jak se jim právě hodilo do krámu, a nevěnovat tomu nejmenší pozornost. Viděl jsem, jak lidé pyšní na to, že kdekoho prokoukli, skáčou bez odporu na lep průhledným, prázdným lichotkám. Jak si pak může člověk být jistý, že o sobě vůbec něco ví? Čím dál jsem o tom tak přemýšlel, tím víc jsem si podobné řeči o sobě snažil co možná odpustit (a to i v případech, kdy byly nezbytné). Spíš než to bych se byl rád dozvěděl alespoň o trochu víc objektivních faktů o světě, který tu existuje nezávisle na mé osobě. Abych pak z toho, jaké místo jednotlivé záležitosti a postavy toho světa zaujímají ve mně, nebo z rovnováhy mého já, ve kterém jsou obsažené, mohl co možná objektivně postihnout svou vlastní existenci. Takovýhle názor, nadneseně by snad šlo říct i světonázor, jsem si vypěstoval, ještě než mi bylo dvacet. Docela stejně jako když zedník buduje zeď podle napnutého provazu, vybudoval jsem zase já v sobě podobný pohled na věci. Spíš než nějaké teoretizování v tom byla zkušenost. Spíš než o spekulace šlo o tvrdou praxi. Takový pohled na věci se ale druhým lidem srozumitelně vysvětlí jen stěží – sám jsem se o tom nesčetněkrát přesvědčil víc, než by mi bylo milé.
• Snad právě proto jsem od jisté doby ve svém dospívání začal mezi sebou a ostatními rýsovat neviditelné hranice. Vůči každému člověku jsem si držel jistou vzdálenost, nezkracoval ji a jen sledoval, jak si dotyčný povede. Naučil jsem se nevěřit slepě všemu, co kdo říká. Nespoutané nadšení pro svět jsem už objevoval jen v knihách a v hudbě.§a tak, což ale je snad celkem jasné, se ze mne stal samotář.
• Tu noc jsem měl telefonát z Řecka. Ve dvě hodiny ráno. Nevolala mi ale Fialka. Byla to Mjú. (Styl)
• Takže, co vlastně máme dělat, abychom se vyhnuli kolizi? Teoreticky je to prosté. Musíme snít. Musíme snít, co to jenom jde. Vkročit do světa snů a už se z něj nevracet. Zůstat v něm žít už navěky…. A potom jsem se, ve svých představách – dost možná, že v té „říši snů“, o které mluví – s Fialkou vyspal. Ten pocit byl v mých vzpomínkách, ale mnohem a mnohem opravdovější než reálný sex s jinými ženami.