Když ve mně jednoho dne uzrál nápad začít psát blog o knížkách, vyvstala otázka, jak ho pojmenovat. Načetla jsem však dost startupových knih – tedy knih, které radí, jak se postavit na vlastní nohy a začít si vydělávat tím, co vás baví (o nich bude zvláštní příspěvek), abych věděla, že musím začít hned a nečekat, až budu mít všechno dokonale promyšlené, protože takový okamžik nemusí nastat nikdy.
Ústřední téma blogu mi bylo jasné hned – knihy a vše, co s nimi přímo i nepřímo souvisí. Psát o psaní, o čtení, o motivaci a inspiraci. Ale – jak ho pojmenovat?
Jednoho dne jsem jela do práce autem po klasicky zacpané Jižní spojce, a jelikož řídím na „automatického pilota“, myšlenky měly dost prostoru rozutéct se do dáli. V té chvíli jsem neuvažovala o ničem konkrétním, prostě jsem si jen tak pro sebe přemýšlela o všem možném, dívala se za pomalé jízdy kolem a na půl ucha u toho poslouchala zpravodajství v rádiu.
Vtom jsem si všimla od bláta špinavé šály, obtočené kolem krajnice. Pomyslela jsem si: Jak se tam asi dostala? Kdo ji ztratil? Nebo ji ta někdo namotal schválně, aby nechal někomu vzkaz? Ale potom jaký?
A náhle jsem se přistihla, jak si v duchu říkám: Všechno je příběh. Skrývá se v každé zprávě, v každém člověku, v každém předmětu, v každé události. Až jsem málem sjela z vozovky, jak mi to secvaklo. To je ono! Všechno je příběh! Dokonalý název pro můj blog, vyjadřující úplně přesně, co chci vyjádřit.
Rozbitý sandál ležící na trávníku pod okny paneláku na sídlišti má svůj příběh.
Ztracená rukavice, která vám vypadla z kapsy bundy, má svůj příběh.
Rozbité okno má svůj příběh.
Okamžitě jsem ten den sedla k počítači a registrovala si doménu www.vsechnojepribeh.cz. A od té doby se mi stále potvrzuje, že to tvrzení je zcela výstižné.
Například dnes ráno. Ve zprávách hlásili, že „francouzská policie hledá muže, který vtrhl do domova pro seniory vyzbrojený nožem a brokovnicí a zavraždil tam jednu ženu. V domově žijí řeholníci, jeptišky a bývalí misionáři.“ Okamžitě jsem v tom viděla příběh – ten muž mohl být syn jedné z jeptišek, která původně jeptiškou nebyla, ale zklamala se v lásce a poté, co porodila syna, ho dala k adopci a sama odešla do kláštera, a ten syn – již dospělý – se to nyní dozvěděl a šel se jí pomstít, protože prožil hrozné dětství… Tak to vůbec nemuselo být, ale zkrátka…
…všechno je příběh.
Takže teď už to víte. 🙂
Abych řekla pravdu, tak já ve všem taky hned vidím příběhy 🙂 A často si v hlavě vymýšlím různé povídky, situace … Asi je budu muset začít sepisovat, protože jich je fakt hodně! Denně mě třeba napadnou tak dvě povídky …
Kvůli tomu jsem si před dvěma roky založila svůj blog Zápisník spisovatelky, s původním plánem dávat na něj jen povídky. No, u povídek nezůstalo, dávala jsem tam i různé jiné články, až dospěl do stádia, kdy je z něj knižní blog, a v počítači čeká spousta povídek na zveřejnění. Musím jich ale hodně ještě přepsat, protože jsou to některé povídky z mých studentských let (sakra, to zní jak kdyby mi bylo 50, a to je mi teprve 20 😀 ), takže je zatím nezveřejňuji.
To zní moc zajímavě, vyhledám si to! Já mám na Facebooku Deníček spisovatelky, kde krok za krokem píšu o vzniku své nové knížky. Zjistila jsem, že mě to motivuje k práci, kterou bych jinak měla tendenci odkládat. Děkuju za komentář! 🙂
Když jsem poprvé přečetl název blogu, jako bych slyšel legendární hlášku „Jmenuji se Bond. James Bond.“. Takovou údernou silou název vládne. Tři slova, která pohltí veškeré dění. Vesmír se může donekonečna rozpínat a pořád bude v jícnu těchto tří slov. Veškeré teorie vyvrátí čas, věštby se nedočkají naplnění a proroctví budou zašlapána do proudu zapomnění. Ale… i kdyby řeky tekly opačným směrem, kruhy byly hranaté a Slunce tancovalo kolem Země, pořád budou psát své příběhy.
To je jako vystřižené z Pratchetta! 😀 A jestli z tohohle blogu bude někdy blogová knížka, ráda bych to možná použila na obálku!! 🙂
Děkuji 🙂 🙂 Budu držet palce a všechno, co se držet dá, aby blogová knížka vyšla.
A použít na obálku to samozřejmě můžeš 🙂 🙂 🙂
Bezva! 🙂