Poslední den základní školy – vzpomínka

Hledajíc něco ve svém starém deníku, narazila jsem na emotivní zápis z 29. června roku 1990, tedy mého posledního dne na základní škole Křejpského na Praze 4, Jižním Městě. Patří k mým krásným vzpomínkám na dětství, proto jsem se ho rozhodla tady sdílet…

29. června 1990

Ráno jsem se probudila a od půl sedmý do čtvrt na osm jsem seděla u stolu a tupě koukala do stěny. Pak jsem se konečně vzpamatovala a začla chystat do školy. Pak se rozdaly víza a šlo se špalírem. To už Šárka, Pavla a Ličina brečely. Já ještě ne. Pak nám zpíval sbor a to se protáhlo na asi čtvrt hodiny. Celou tu dobu na mě holky z 5. A čekaly před školou.

Já začala brečet, až když jsme šly za Kbď do kabinetu se rozloučit. Ze začátku mi bylo trapně, protože všichni řvali a já ne a ne. A tak jsem musela myslet na smutný věci. (Doopravdy jsem začla brečet až před školou.) Když jsem si uvědomovala, že naposled, naposled jsme tu, že se už nikdy nebudu prohánět po týdle chodbě, nikdy nebudu za rohem čekat na moment, kdy se Řehořová otočí a já budu moct vyběhnout nenápadně k Ivě do třídy o patro níž, prostě napadaly mě samý nikdy, Nikdy, NIKDY… A tak jsem se rozbrečela. To už brečeli všichni…

Mezitím jsme se ještě fotily v tom, co jsme měly na sobě – komplet: Bermudy, triko na ramínka, rádiovky, černý brejle. Pak jsme vykročily všechny holky z 8. B pravou nohou od školy a líbaly jsme se s brekem. (Včera ten večírek jsme zčásti protančili a probrečeli. Pavla se opila, vypila dva kelímky vína, který tam bylo, holky míň, asi půl kelímku, a já asi taky půl, ale taky mi nebylo nejlíp. Tam jsme se všichni líbali na rozloučenou i s klukama).

Potom jsme s holkama z 5. A šly od školy, tam se ty, co bydlí jinde, od nás rozloučily. Ještě předtím ve škole jsem ukradla naposled (dělala jsem to často) špendlík z už prázdný nástěnky a vyryla jsem s ním na tabuli AHOJ ŠKOLO! A v pionýrský hale rozbili pro štěstí talíř a každý si vzal z něho střep. Já taky a Ivča mi taky jeden dala. Ten svůj. Pro dvojnásobný štěstí.

Pak jsme šly k Ivě, kam nás doprovodily Linda H. a Lenka F., od který jsem dostala minirůži, kerou utrhla před školou. Ty růže byly vždycky hlídaný, ale dnes ne.

To je hrozný, že už nikdy…

Jeden z důvodů, proč si ráda dodnes píšu deník, je, že se k takovým vzpomínkám můžu kdykoli vrátit a uchovat je stále čerstvé… O psaní deníků napíšu časem větší příspěvek. Rozhodně to všem doporučuji.