Ve světě Terryho Pratchetta

Dnes bych ráda napsala o jednom ze svých oblíbených autorů fantasy – Terrym Pratchettovi. Přestože jsem jeho jméno již dávno znala, žánr fantasy mě příliš neoslovoval. Jsem velký příznivec sci-fi, i když taky ne všeho  – baví mě příběhy, které mají původ na planetě Zemi či v naší Sluneční soustavě a působí tak „skutečně“, třebaže se odehrávají v budoucnosti či ve vesmíru. Fantasy odehrávající se ve zcela vymyšlených světech mě většinou nechávala chladnou. Výjimkou byl Harry Potter, právě proto, že se odehrává ve skutečném a nikoli vymyšleném světě.

K přečtení Terryho Pratchetta jsem se tedy dlouho neměla. Zpočátku jsem nicméně odmítala přečíst i Harryho Pottera  – i když z jiného důvodu, než je jeho žánr. Vadilo mi, jak ho čtou úplně všichni, přišlo mi to komerční a zmanipulované a nechtěla jsem být toho součástí. Když jsem se konečně překonala, objevila jsem úžasný svět Bradavického hradu a dala jsem si předsevzetí, že žádnou knihu nebudu odmítat, dokud ji nepřečtu.

A tak jsem se pustila i do Pratchetta, abych neudělala stejnou chybu podruhé. A rozhodně jsem nelitovala. U většiny jeho knih se lámu smíchy.

Pratchett je podle mě ve fantasy tím, čím je Douglas Adams (autor Stopařova průvodce galaxií) ve sci-fi. Podobný humor, podobný styl, podobně „divně“ a zároveň legračně se chovající věci (mou nejoblíbenější „postavou“ z Pratchettových knih je Zavazadlo – viz vysvětlení v rámečku), sebeironie postav – Pratchettův Mrakoplaš je povahou podobný depresivnímu Adamsovu Mervinovi aj., jakoby to psal jeden autor. Také jsem musela čtenářsky dozrát, abych začala chápat vtipné narážky na teorii relativity, teorie vzniku vesmíru aj. Miluju taky Pratchettovy metafory. Píše úžasně bohatým jazykem.

Jako první jsem se pustila do Barvy kouzel, úvodního dílu série Zeměplochy, a rozhodně mě nezklamala. K Pratchettismu jsem však definitivně konvertovala po přečtení Magického prazdroje a poté Čaroprávnosti. Obě tyto knihy mají u mě jasných pět hvězdiček a obě jsem zhltla jako malinu. Vlastně číst je bylo jako jíst tvarohový koláč s malinami. Rozpouštěly se na jazyku a bylo jich přesně tak akorát, aby člověk utišil potřebu sladkého a zároveň se cítil příjemně sytý.

Obě tyto knihy podle mě také inspirovaly i JK Rowlingovou při psaní Harryho – je tam bazilišek, moudrý kouzelný klobouk, čtení myšlenek alias occlumency či nitrobrana, schodiště i místnosti v kouzelnické univerzitě měnící svou polohu, Velká síň, kde se podává jídlo, knihy v knihovně univerzity tak nebezpečné, že jsou připoutané řetězy,  učedníci, co nejsou schopni kontrolovat magii a přitom mají divoké sny, zelený paprsek světla jako negativní kouzlení, Bestiář alias kouzelná zvířata a kde je najít, předobraz Lockharta… Rowlingová to nicméně použila v úplně jiné směsi tak, že to rozhodně nepůsobí plagiát, jen inspirace. Tak jako není Paoliniho Eragon plagiátem Pána prstenů. Ale zpátky k Pratchettovi.

Mezi mé oblíbené díly Zeměplochy patří i Zloděj času, kde se mi jen moc nelíbil konec, přišel mi zdlouhavý a nepřehledný, ale jinak to bylo velmi čtivé, i díl Stráže! Stráže!, kde jsem místy doslova brečela smíchy. Četla jsem spoustu dalších dílů (Lehké fantastično, Mort, Pohyblivé obrázky, Těžké melodično, Soudné sestry, Pyramidy, Faust – Eric, Čarodějky na cestách, Pravda). Některé jsou horší, některé jsou lepší, ale společný mají humor i bohatý jazyk a nápaditost příběhů.

A ještě malá „ochutnávka“ – výpisky z dílu Čaroprávnost, které se mi nejvíce líbily:

• Živí si většinou nedovedou představit, jak složitě svět vypadá, když člověk umře, protože smrt sice osvobodí vědomí ze svěrací kazajky tří rozměrů, ale současně je odřízne od Času, který pochopitelně představuje další rozměr. Takže i když kočka, která se mu otírala o neviditelné nohy, byla bezpochyby tatáž, kterou viděl před několika minutami, byla současně i malým kotětem, starou tlustou a napůl slepou kočkou, ale i všemi podobami mezi tím. Všemi najednou. Protože to začínalo tou nejmenší podobou, celkový obraz připomínal bílou mrkev tvaru kočky, což je popis, se kterým budeme muset vystačit, dokud lidé nevymyslí čtyřrozměrná přídavná jména.
• Magie má zvyk ukrývat se nízko při zemi a udeřit v nejneočekávanějším okamžiku – jako hrábě ležící v trávě.
•  „Je to čarodějnický klobouk, protože ho nosíš zrovna ty. Jenže ty jsi čarodějka taky proto, že nosíš tenhle klobouk….„Takže lidé tě vidí přicházet v plášti a tomhle klobouku, podle toho poznají, že jsi čarodějka, a proto tvoje kouzla účinkují?“… „Když dáš někomu láhev červeného projímadla, aby mu rozehnalo větry, pravděpodobně zabere. Ale když budeš chtít, aby zabralo určitě, musíš docílit toho, aby ho jeho mozek přesvědčil, že zabralo. Můžeš jim říct, že je to měsíční svit rozpuštěný ve vílím víně nebo cokoliv, co tě napadne. A s prokletím a kletbami je to stejné.“ … „Kdysi dávno jsem zachránila život jednomu člověku. … Velice zvláštní vzácný lék, dvakrát denně. Převařená voda s borůvkovou šťávou. Řekla jsem mu, že jsem ten lék získala od trpaslíků. Tak vypadá ta větší část léčitelství. Většina lidí se uzdraví sama skoro z každé nemoci, pokud se pevně rozhodnou, že se chtějí uzdravit, a je na tobě, abys jim dodala tu chuť a sebedůvěru.“

• Kolem lampy zatím vytvořily hloupé můry svůj vlastní planetární systém.
• „Jak ses sem dostala, děvenko?“ zeptala se paní Dovedová tónem, který vyvolával představu pestrých perníkových chaloupek a dával tušit řinčení kovových dvířek od pece.
• Esk se na ni vděčně zadívala, i když si maně uvědomovala, že ženin obličej má výraz roztoužené fretky, a přikývla.
• Vědomí zvířat je jednoduché, a proto i ostré…. Celý základ vesmíru se jim vtělil do jednoduchých věcí, se kterými se mohou a) pářit, b) kterých se mohou nažrat, c) před kterými musí utéci, a d) do kamenů.
• Když důsledně nebudete dodržovat nějaká pravidla, minimálně v polovině případů je příslušní lidé upraví tak, že se na vás nebudou vztahovat.
• Jednou z životně důležitých součástí úspěchů a vynálezů je právě to, že se člověk pokouší o něco, o čem ani netuší, že je to nemožné. Osoba, která nebere na vědomí pravděpodobnost neúspěchu, se může stát cihlou v cestě bicyklu historie.
• Slabé hradby normality oklopují podivné vrčící věci a z hlubokých propastí na okraj času se ozývá strašlivé houkání a vytí. Žijí tam stvoření tak obludná, že se jich bojí i sama tma.
• Když jsou stromy dost blízko u sebe, vytéká světlo z pralesa rozřezané na pruhy a podtrhané stíny.
• Brány byly skutečně obrovské, černé a vypadaly, jako že jsou vyřezány ze zhmotnělé tmy.
• Nestrkali sousedům nos do jejich záležitostí, protože tady platilo, že „kdo je zvědavý, nebude nikdy starý“ a taky „kdo se moc ptá, toho nakonec podříznou“.
• Posuňkovou řečí všem vysvětlil, že život orangutana je mnohem lepší než život člověka, protože všechny velké filozofické otázky se zredukovaly na jedinou: Odkud dostanu další banán?
• Už bylo řečeno, že tma není protikladem světla, je to prostě jen nepřítomnost světla. Podle stejného principu je absolutní nula pouhá nepřítomnost tepla.
• Je to jako by člověk držel rozpálený ledovec.
• „Poletíme!“ „…je to bezpečné?“ „To myslíte v pravém slova smyslu?“ zeptala se. „Nebo, relativně, řekněme například v porovnání s postáváním uprostřed rychle tajícího ledového pole na moři?“
• Knihovna byla plná mágů, kteří mají ke knihám stejný vztah jako mravenci ke svým kuklám a v čase ohrožení s nimi pobíhají téměř stejným způsobem.

Snad jsem vás na jeho čtení dokázala nalákat 🙂