Máte raději začátek knihy, kdy poznáváte celý nový svět, seznamujete se s postavami a jejich problémy, poznáváte prostředí a odhalujete zápletku? Nebo spíš prostředek, kdy už jste v příběhu jako doma, cítíte se bezpečně a pohodlně s vědomím, že máte ještě kus cesty před sebou a skvěle si to užíváte? Nebo snad poslední část knihy, kdy se blíží vyvrcholení a rozuzlení a vy už se nemůžete dočkat, jak to dopadne? Každá část má něco do sebe.
Rozčítání nové knihy je úžasně vzrušující. Je to jedna z mých nejoblíbenějších činností. Už samotný akt volby, co teď budu číst, mě naplňuje příjemným očekáváním, když přistupuju ke knihovně a prsty přejíždím po hřbetech knih, které jen jen čekají na to, až je vytáhnu a usednu s nimi do křesla.
Když konečně volba padne a já držím v ruce tu momentálně vyvolenou (a zřejmě ještě netušící, že zřejmě nebude tou mou jedinou a že jen přichází do knižního „harému“, viz příspěvek o knižní „promiskuitě“) 🙂 , otevírám první stránku a svět kolem mě přestává existovat.
Je jedno, kolik je hodin, a bez ohledu na to, kolik knih mám právě rozečtených, musím otevřít novou knihu, jen co jsem dočetla tu předchozí. Nějak mám pocit, že bych tím narušila chod dějin, uspořádání vesmíru či ohrozila přežití lidstva, kdybych to neudělala. Je jedno, kolik je hodin, prostě si tu trochu vzrušení nedokážu odepřít.
Mít rozečtenou knihu je jako mít kruh přátel, kam se můžete vracet. Víte, co je trápí, znáte jejich pocity i naděje a jste zvědaví, jak to s nimi bude dál. Konec je příjemně daleko, není kam spěchat, můžete si to v klidu užívat a těšit se ze společně stráveného času. Možná je to jeden z důvodů, proč rozečítám několik knih najednou, abych si tuhle fázi uchovala co nejdéle.
Když už se blíží závěr knihy a rozuzlení příběhu, cítím prudký nárůst gravitace, která už mi neumožní knihu odložit, než se dozvím, jak to dopadlo – a cokoli či kdokoli, co by mi v tom mohli zabránit, sejde ošklivou smrtí 🙂 Nechávám se dobrovolně vcucnout do víru a unášet s proudem, dokud nebude konec. Nedoporučuji v této fázi čtenáře vyrušovat, jestli je vám život milý.
Když příběh dočtu, je to vždycky tak trochu otřes. Je to krásné a zároveň hrozné. Chvíli sedím se zavřenou knihou na klíně a přemýšlím, co jsem to právě zažila. Někdy se nemůžu vzpamatovat ještě hodnou chvíli, to když je kniha obzvlášť silná. Naposled se mi to stalo s oběma díly italského autora Luky di Fulvio Dívka, která se dotkla nebe a Chlapec, který rozdával sny (o obou knížkách napíšu víc ve zvláštním příspěvku).
Asi by se dalo říct, že zatímco poslední část knihy mě baví nejvíc a jsem naprosto odpojená od dění kolem sebe a ponořená do příběhu, jejich dočítání mě vždy trochu drásá – nejsem ochotná z příběhu odejít, ještě ne, chci vědět, co bylo potom, hledám další stránky, ale už nejsou…
A jak to máte vy?
Mohl bych se zeptat, co přesně je kurz Odstartuje svou knihu zač? Již nějaký čas uvažuji o sepsání knihy. Vím, že to nepatří do této sekce, ale kontaktní formulář jsem nenašel. Děkuji za případnou odpověď a omlouvám se, že ruším v sobotu večer. Přikládám email.
Kurz v současné době dávám dohromady, připravuju si sylabus, abych měla jasnou osnovu toho, co všechno bych na něm ráda předávala. Ráda bych ho „odstartovala“ začátkem příštího roku. Určitě bude zaměřený na všechny, kteří uvažují o sepsání vlastní knížky. Uložím si Váš email a ráda Vás pak o tom budu informovat!
Děkuji.
Začátek bývá nejtěžší a nejzrádnější, závisí na něm, jestli se kniha zařadí do škatulky ‚ten čas stál za to‘ nebo skončí v bažině zapomnění. Pána prstenů jsem začínal nespočetně krát, pořád ve mě bublal pocit, abych mu dal šanci, ale úvod byl pro mě obtížný, myšlenky pluly jiným směrem, než by měly a jen zázrakem se mi povedlo vyputovat z Kraje. Náhle šlo všechno samo, stránky odtékaly potrubím vyvolených, čas utíkal a já se dostal do svých oblíbených pasáží. Obeznámen se zápletkou, před sebou spoustu záhad a otázek bez odpovědí, které mě nutily během čtení zastavit a načrtnout si veškerá možná řešení a konce, jsem ždímal mozkové centrum a splétal nitky příběhu do přehledného diagramu, který se má čerstvě nainstalována umělá inteligence snažila vyhodnotit. Ano, prostředek knih mám nejraději. S blížícím se vyvrcholením začíná jedním očkem vykukovat strach z konce, který nemusí odpovědět na všechny mé otázky. Ukončit příběh a zavděčit se čtenáři je mnohdy težší než stěhovat knihovnu se zlámanýma rukama. Neodpovězené otázky jsou nahrazeny vlastní teorii, která je posléze ověřena zpětným pročítáním odstavců, jestli si náhodou člověk nevytvořil závěr, který je v rozporu s fakty popsanými v knize. Většina vlastních ukončovacích teorií zeměkouli nepohne, ale hlavní je to, že mysl je schopna závěr přijmout jako skutečně možný.
Skvěle shrnuto, naprosto s těmito závěry souzním a děkuji za komentář!